Filip Panák sui limiti dello Sparta tra le élite: "Ora scopriamo cosa abbiamo""

Lo Sparta in Champions League dopo diciannove anni. 

Stasera in casa contro il Salisburgo. Come sta andando il D-Day

18 settembre 2024 - DNES ("Oggi") Edizione Praga

David Čermák giornalista di calcio MF DNES capitano Filip Panák?

Rabbrividì mentre osservava da lontano il fiume Lubina ingrossato che attraversava la sua città natale, Příbor. Dopo le forti piogge, l'affluente dell'Oder, altrimenti tranquillo, si è gonfiato riversandosi nei campi circostanti, ma la calamità dell'alluvione non ha colpito la famiglia di Filip Panák, capitano dello Sparta: “Non è stato piacevole guardare il telegiornale ed essere lontani, senza poter aiutare in caso di necessità. Ma si spera che il peggio sia passato. Per quanto ne so, l'acqua si è riversata per lo più solo nelle cantine, non anche sulla nostra collina”.

In questo modo, i pensieri dello stopper spartano possono passare dalla preoccupazione per la sicurezza dei propri cari alla sfida calcistica di una vita. Oggi, dopo diciannove anni, la missione chiamata Champions League inizia allo stadio "Letná", con l'austriaco Salisburgo come prima squadra in viaggio. Un viaggio ricco di esperienze, prestigio, emozioni. Ma il capitano non è nervoso per il grande giorno: “A essere sincero, non la sto vivendo come le precedenti partite in Europa”.

- Davvero? Non posso crederci.

Ma è vero. Non mi fa impressione, probabilmente perché abbiamo avuto un assaggio della Champions League nei playoff. Contro il Malmö c'era persino il famoso inno dagli altoparlanti. Certo, non vediamo l'ora, ma non per questo non riesco a dormire e a pensare alla Champions League ogni minuto.

- E l'inno che ha citato? Come le è sembrato?

Un test di resistenza. Partite di cui Sparta ha disperatamente bisogno. Se non siamo all'altezza dei migliori, non possiamo andare avanti. Queste squadre saranno uno specchio non solo per noi, ma per tutto il calcio ceco. Ci scontreremo con una qualità che non abbiamo la possibilità di incontrare in patria. La Champions League mostrerà ciò che abbiamo e dove siamo ancora indietro.

- Il Liverpool lo ha già dimostrato la scorsa stagione in Europa League, segnandovi undici gol in due partite. Avete imparato la lezione?

Credo di sì. Non voglio dire che siamo stati ingenui, ma forse ci siamo detti troppo: "Non abbiamo niente da perdere". Non era giusto. Alle grandi squadre bastano una o due occasioni per seppellirti. Se provi ad aprirti, loro segnano il terzo gol e tu sei fuori. Contro il Liverpool eravamo sotto la linea del pallone, cosa che non ci capita spesso. E sappiamo che ci imbatteremo di nuovo in una forza simile.

- Che cosa dovrete fare?

Dobbiamo ripetere a noi stessi che la Champions League non si basa su quello che facciamo una volta e su quello che facciamo in modo brillante, ma su quanti errori commettiamo. Forse non riusciremo a evitarli del tutto, ma dobbiamo provarci. E c'è solo un modo per farlo: giocare nel modo più responsabile possibile.

- Sta parlando da realista.

Perché è così che la penso. Certo, da bambino di Pribor avevo dei sogni, guardavo Ronaldo e le altre stelle, ma pian piano sono diventato sempre più modesto e ho capito che non penso di essere all'altezza del Real Madrid. Mi sono posto obiettivi ragionevoli, uno alla volta. Prima di tutto giocare almeno in seconda divisione. Poi giocare a calcio per vivere. Fare il salto nella massima serie. Quello che ho fatto qui allo Sparta lo prendo come qualcosa in più.

- Anche indossando la fascia al braccio?

Sento una responsabilità, ma che non mi vincola. Mi occupo di più cose, discuto un po' più spesso con l'allenatore, ma il ruolo di capitano non mi cambia. Sono ancora un tipo tranquillo, non mi piace discutere. Mi attengo al fatto che la cosa principale è dimostrare qualcosa con la palla ai piedi e non preoccuparmi tanto delle cose che ci sono intorno. Non si può evitare del tutto, a volte una partita ti porta giù. Ma credo che la gente voglia vedere il calcio, non i battibecchi e le urla.

- Non si può fare?

Posso alzare la voce, ma la risparmio. Se non mi piace qualcosa in allenamento, lo dico, magari in modo sgradevole, ma non è mai una questione personale. Prendermela con qualcuno o sgridarlo per tre volte? Perché dovrei farlo? Non è nel mio stile dimostrare la mia forza in questo modo. Anche in privato, non mi faccio prendere dall'euforia. Se c'è una lite, sto zitto e me ne vado. Di solito faccio così. 

- Non fa nemmeno molti falli. Nella sua carriera di stopper ha preso 16 cartellini gialli.

E anche in questo caso, cinque o sei erano per aver protestato, come due su tre nella scorsa stagione. Quindi, come vede, a qualcuno posso dare fastidio. (Sorride) Non colleziono cartellini per un semplice motivo: se sono sicuro di non poter raggiungere il pallone, preferisco tirarmi indietro. Meglio che arrivare tardi e fare fallo, o aprire inutilmente lo spazio dietro di me.

- Non sei più attento anche per via del martirio che hai subito con il tuo ginocchio? Non hai giocato per quasi tre anni.

Non direi che è collegato. Ho imparato a giocare più con la testa che con i piedi. Spesso devo prendere decisioni immediate: Uscire? O rimanere in piedi? Quando vedo che posso affrontare un contrasto di piede, lo faccio. Se penso di non poterlo fare, mi muovo. A volte può sembrare stupido, ma preferisco indietreggiare piuttosto che lottare per niente.

- Ha voglia di parlare del grave infortunio?

Perché no? Fa parte della mia storia. Ogni tanto qualcuno mi lancia un osso: uao, se non fosse stato per la tua salute, avresti potuto andare a giocare all'estero. Avrei potuto, forse. Ma forse no. Forse non sarei stato in grado di gestire la pressione allo Sparta e di giocare come sto facendo ora. Tutto accade per una ragione. Se a 20 anni mi avessero detto che avrei vinto due titoli con lo Sparta, una coppa e che mi sarei preparato per la Champions League, l'avrei firmato con tutte e dieci le dita delle mani.

- Si sente ancora nervoso per il calcio quando, senza esagerare, era a rischio la sua stessa vita? Il fegato e i reni stavano cedendo a causa dell'infiammazione del ginocchio.

La situazione è cambiata nel tempo. Quando è successo, pensavo che il calcio non potesse abbattermi. Ma poi si torna in campo, i giorni passano e tante cose si dimenticano. Credo che solo quando succede qualcosa di brutto si apprezzi quanto sia stato bello in realtà. Ma l'infortunio mi ha cambiato di sicuro in un modo: non sono più ambizioso come prima. Non sento il bisogno di dimostrare niente a nessuno.

- A chi?

Forse anche a me stesso. Avevo le mie idee sulla mia carriera, volevo andare all'estero, cosa che ora non faccio. Sono in pace con quello che è. Ma non fraintendetemi: di certo non vado mai in una partita pensando che se non va bene non succede niente. Non potrei mai farlo. Al contrario, anche se vinciamo e la prestazione non è al 100%, mi fa arrabbiare. Ora sono molto più calmo internamente.

- Ho capito.

Non mi dico che devo essere il migliore in campo, segnare gol, evitarli. In questo momento sono più soddisfatto quando facciamo bene come squadra. E non parlo solo dei risultati. Molte volte si tratta solo di fare la cosa giusta.

- Per esempio?

Se riusciamo a risolvere una situazione difficile con il gioco, a uscirne, anche se sembra senza speranza. A volte questo mi rende più felice che segnare un gol. Mi piace essere non solo nella squadra più forte, ma anche nella migliore società della Repubblica Ceca.

- Che cosa rende lo Sparta al top per lei?

Siamo sulla strada giusta e non ce ne stiamo allontanando. Grazie a questo, credo che col tempo ci avvicineremo sempre di più ai migliori club europee. Mi piacerebbe che i giovani che potrebbero andare all'estero preferissero restare qui, perché per loro sarà una sfida più interessante rispetto a una media squadra in Italia o della Bundesliga.

- Sembra bello, ma non è molto realistico.

So dove vuole arrivare, i soldi saranno sempre un problema, tutti vogliamo essere sicuri di essere al sicuro. Ma se lo Sparta ha la Champions League e grandi partite con continuità, credo che questo sarà un'attrazione per i giovani. E che non andranno via a tutti i costi.

- C'è davvero solo lo Sparta per lei? Nessuno può convincerla ad andare in Nazionale?

Difficile. Non cambia niente e non so cosa potrebbe far cambiare idea alla mia decisione. Non ho subìto un torto nel non essere stato convocato per gli Europei, cercate di capirmi: avrò più di 30 anni quando ci sarà il prossimo grande torneo e sento già il calendario impegnativo.

- Ma la Nazionale avrebbe bisogno di uno stopper come te.

Abbiamo molti buoni difensori. Ho avuto il privilegio di giocare con Lada Krejci, Martin Vitik è per me il miglior stopper della Repubblica Ceca. E se devo essere del tutto onesto: una settimana o dieci giorni di riposo aiuteranno il mio fisico più che andare a una convocazione, stare seduto su un aereo per qualche ora e poi giocare una partita, magari con compiti diversi da quelli a cui sono abituato. Nello Sparta so cosa fare in quale situazione, come muovermi, è automatico nella mia mente. In Nazionale sarebbe molto più importante per le mie gambe che per la mia testa, forse si scoprirebbe che il mio fisico non mi "serve" come dovrebbe.

- Come la sta "servendo" ora? Quando le fa male il ginocchio, chiede una pausa?

Il 90% delle volte seguo il mio istinto. Dopo ogni partita, ho modificato la mia routine: invece di allenarmi il lunedì, posso pedalare. Il mio responsabile della preparazione fisica, Christian Clarup, e tutto lo staff medico mi hanno aiutato molto: hanno adattato il mio piano in modo che nemmeno dovessi discutere con l'allenatore se fare o no un certo esercizio. Tuttavia, tutti tendono a trattenermi.

- Non salterà quindi una partita importante per via della sua salute?

Mi dispiace, ma a causa del mio ginocchio ho saltato solo due partite negli ultimi due anni e mezzo. A volte mi dava fastidio la schiena, a volte qualcos'altro, ma per lo più quando non ho giocato è stato perché gli allenatori hanno deciso di farmi riposare. Anche a me piacerebbe giocare sempre, ma so che prima o poi mi farebbe male.

- Che cosa deve fare per mantenere il ginocchio?

Ironicamente, quasi nulla. Quando si fa sentire, la chiave è dare tempo al tempo. Una volta lo affrontavamo con le infiltrazioni, ma col tempo si è scoperto che non era la strada giusta. Ho dovuto imparare a lavorare con il dolore. Ora so distinguere il dolore normale da quello problematico.

E che cosa si intende per dolore normale?

È quello che sento facilmente quando cammino. Ci sono abituato. La mia soglia è fissata in modo da poter distinguere con sicurezza il dolore con cui posso affrontare un incontro e quello che è eccessivo. Ho imparato a "sentire" il corpo e i suoi segnali.

- Non sono a volte dei segnali di avvertimento? Non si preoccupa di che cosa succederà al suo ginocchio dopo la carriera?

Sì e no. Certo, se guardassi solo alla mia salute, sarebbe meglio smettere subito e non preoccuparsi più del ginocchio. Ma quando ho detto che non sono più così ambizioso, non è questo il caso. Adoro il calcio e ho sacrificato tanto per le partite che stiamo per giocare.

Che mi dice su questo?

Per esempio, da quando avevo dodici anni, mi alzavo alle 5:30 per essere puntuale a Bílovec per la scuola sportiva e poi potevo allenarmi. Ora tutto questo mi torna in mente. E sono felice che la mia compagna, mia figlia o i miei genitori si divertano con me. Per questo, posso dire con sicurezza che il calcio mi dà più di quanto mi toglie. Che cosa succederà tra qualche anno? Nessuno lo sa. Ma ora che sono fuori da queste folli vicissitudini, sono sicuro che troverò un modo per continuare a restare in buona salute anche dopo la carriera. Ma questo è ancora lontano.

***

Teď zjistíme, na co máme

Fotbalová Sparta po devatenácti letech v Lize mistrů. Už večer, doma proti Salcburku. Jak den D prožívá kapitán Filip Panák? 

18 Sep 2024 - Dnes Prague Edition

David Čermák fotbalový reportér MF DNES 

Zatrnulo mu, když na dálku sledoval, jak se jeho rodným Příborem valí rozvodněná řeka Lubina. Jindy klidný přítok Odry po vydatných deštích zmohutněl, rozlil se do okolních polí, ale povodňová kalamita rodinu Filipa Panáka, kapitána fotbalové Sparty, nepoznamenala: „Nebylo příjemné jen sledovat zprávy a být daleko, bez možnosti pomoct, kdyby bylo potřeba. Ale to nejhorší je snad pryč. Co vím, voda zatekla většinou jen do sklepů, u nás na kopci ani tam.“

Tím pádem může sparťanský stoper v myšlenkách přepnout z obav o bezpečí blízkých na životní fotbalovou výzvu. Už dnes na Letné po devatenácti letech startuje mise s názvem Liga mistrů, jako první stojí v cestě rakouský Salcburk. Začíná cesta plná zážitků, prestiže, emocí.

Ale kapitán se z velkého dne nenervuje: „Upřímně, neprožívám to víc než předchozí zápasy v Evropě.“

Vážně? To se mi nechce věřit.

Ale je to tak. Nijak to se mnou nemává, asi i proto, že Ligu mistrů jsme si nanečisto zkusili v play off. Proti Malmö už dokonce i hrála z reproduktorů ta slavná znělka. Jasně, že se všichni moc těšíme, ale že bych kvůli Lize mistrů nemohl dospat a myslel na ni každou minutu, to ne.

A hymna, kterou jste zmínil? Jak vám zněla?

Krásně. Vždycky, když ji slyším, mě pozitivně nabije, naskočí husina. Ale hlavně mě těší, když vidím, jak si ji užívají lidi na tribunách. Na Letné se Liga mistrů nehrála skoro dvacet let a dobře si uvědomuju, co pro lidi znamená.

Co znamená pro vás?

Zkoušku odolnosti. Zápasy, které Sparta nutně potřebuje. Když se nebudeme měřit s nejlepšími, nemůžeme se posouvat. Tyhle týmy nastaví zrcadlo nejen nám, ale celému českému fotbalu. Narazíme na kvalitu, kterou doma nemáme šanci potkat. Liga mistrů ukáže, na co máme a v čem zaostáváme.

To už v minulé sezoně ukázal Liverpool v Evropské lize, ve dvou zápasech vám naložil jedenáct gólů. Poučili jste se?

Věřím, že jo. Nechci říct, že jsme byli naivní, ale možná jsme si až moc říkali: Nemáme co ztratit. Nebylo to správně. Velkým týmům stačí jedna dvě šance a pohřbí vám zápas. Zkusíte to otevřít, oni dají třetí gól a už se vezete. Proti Liverpoolu jsme byli pod dekou, což nezažíváme často. A víme, že teď znovu narazíme na podobnou sílu.

Co s tím?

Musíme si opakovat, že Liga mistrů není o tom, co se jednorázově povede a co uděláme skvěle, ale o tom, kolik vyrobíme chyb. Úplně se jich asi nevyvarujeme, ale musíme se o to pokusit. Což jde jediným způsobem: hrát maximálně zodpovědně.

Teď mluvíte jako realista.

Protože tak uvažuju. Jasně, že jako kluk z Příboru jsem taky měl sny, vzhlížel jsem k Ronaldovi a dalším hvězdám, ale postupně jsem se uskromňoval a docházelo mi, že na Real Madrid to asi nebude. Dával jsem si rozumné cíle, jeden po druhém. Nejdřív hrát aspoň druhou ligu. Pak se živit fotbalem. Poskočit do nejvyšší soutěže. Co se mi povedlo tady ve Spartě, už beru jako něco navíc.

I to, že nosíte pásku na rukávu?

Cítím zodpovědnost, ale takovou, která mě nesvazuje. Řeším víc věcí, o něco častěji diskutuju s trenérem, jinak mě kapitánství nijak nemění. Pořád jsem kliďas, nerad se hádám. Držím se toho, že hlavní je ukázat něco s míčem u nohy a neřešit tolik věci okolo. Nevyvarujete se toho úplně, někdy vás zápas strhne. Ale věřím, že lidi chtějí vidět fotbal, ne handrkování a řvaní.

To neumíte?

Zvednout hlas dokážu, ale šetřím s tím. Když se mi něco nelíbí na tréninku, ozvu se, možná i nepříjemně, ale nikdy to není osobní. Po někom se vozit nebo ho seřvat na tři doby? Proč? Dokazovat si takhle sílu, to není můj styl. Ani v soukromí mě nic moc nenadzvedne. Když se schyluje k hádce, ztichnu a odejdu. já většinou

Vždyť vy ani moc nefaulujete. Jako stoper jste za celou kariéru posbíral šestnáct žlutých karet.

A to ještě tak pět šest bylo určitě za řeči – třeba v minulé sezoně dvě ze tří. Tak vidíte, že taky umím občas na někoho vyjet. (úsměv) Karty nesbírám z jednoduchého důvodu: když jsem si jistý, že na balon nedosáhnu, radši ze souboje couvnu. Lepší, než tam být pozdě a faulovat, nebo zbytečně otevřít prostor za sebou.

Nejste opatrnější i kvůli martyriu, které jste si prožil s kolenem? Skoro tři roky jste nehrál fotbal.

Neřekl bych, že to souvisí. Spíš jsem se naučil hrát víc hlavou než nohama. Často se musím bleskově rozhodnout: Vystoupit? Nebo zůstat stát? Když vidím, že do souboje nohama jít můžu, jdu. Když odhadnu, že ne, cuknu. Někdy to může vypadat blbě, ale než zbytečný souboj, radši zacouvám.

Chce se vám o těžkém zranění mluvit?

Proč ne? Je to součást mého příběhu. Sem tam mi někdo předhodí: Pany, nebýt zdraví, tys mohl kopat v zahraničí. Mohl, třeba. Ale třeba taky ne. Možná bych tlak ve Spartě nezvládl a nehrál tak, jak hraju teď. Všechno se děje z nějakého důvodu. Kdyby mi ve dvaceti někdo řekl, že budu mít se Spartou dva tituly, pohár a budu se chystat na Ligu mistrů, vezmu to všema deseti.

Nervujete se vůbec ještě fotbalem, když vám šlo bez přehánění o život? Kvůli zánětu v koleni vám selhávala játra i ledviny.

Časem se to posouvá. Když se to přihodilo, říkal jsem si, že fotbal už mě nemůže rozhodit. Jenže pak se vrátíte na hřiště, dny ubíhají, na spoustu věcí zapomenete. To nejhorší hlava vytěsní a asi až když se stane něco zlého, doceníte, jak jste se vlastně měli dobře. Ale v jednom mě zranění změnilo určitě: už nejsem tak ambiciózní jako dřív. Nemám

potřebu někomu něco dokazovat.

Komu?

Třeba i sám sobě. Měl jsem svoje představy o kariéře, chtěl jsem jít do zahraničí, což už teď neřeším. Jsem smířený s tím, co je. Jen to, prosím, nechápejte špatně: určitě nikdy nejdu do zápasu s tím, že když se nezadaří, nic se neděje. To neumím. Naopak, i když vyhrajeme a výkon není stoprocentní, štve mě to. Jen jsem teď vnitřně mnohem klidnější.

Chápu.

Neříkám si, že potřebuju být nejlepší na hřišti, dávat góly, přihrávat na ně. Teď mě nejvíc naplňuje, když se nám daří jako týmu. A nemluvím jen o výsledcích. Kolikrát stačí, když se hezky povede konkrétní věc.

Co třeba?

Když dokážeme fotbalově vyřešit složitou situaci, vymotat se z ní, i když vypadá beznadějně. To mi někdy udělá větší radost, než když dám gól. Užívám si, že jsem nejen v nejlepším týmu, ale i v nejlepší organizaci v Česku.

V čem je pro vás Sparta top?

Jsme na správné cestě a neuhýbáme z ní. Díky tomu věřím, že se časem budeme víc a víc blížit nejlepším evropským týmům. Chtěl bych se dočkat toho, že kluci, kteří mohou jít ven, radši zůstanou tady, protože to pro ně bude zajímavější výzva než průměrný tým v Itálii nebo bundeslize.

To zní hezky, ale ne moc reálně.

Tuším, kam míříte, peníze budou vždycky téma, všichni se chceme zajistit. Ale když bude na Spartě pravidelně Liga mistrů a velké zápasy, věřím, že to bude pro kluky lákadlo. A že se nebudou hnát ven za každou cenu.

Pro vás už vážně existuje jen Sparta? Ani konec v reprezentaci vám nikdo nevymluví?

Těžko. Nic se nemění a nevím, co by moje rozhodnutí mohlo zvrátit. Nebyl jsem ukřivděný, že jsem se nedostal do nominace na Euro, jen mě zkuste pochopit: při dalším velkém turnaji mi bude přes třicet a náročný program cítím už teď.

Jenže národnímu týmu by se stoper vašeho typu šiknul.

Dobrých obránců máme hodně. Měl jsem tu čest hrát s Láďou Krejčím, Martin Vitík je teď pro mě nejlepší stoper v Česku. A když budu úplně upřímný: týden nebo deset dní volna mému tělu pomůže určitě víc, než jet na sraz, několik hodin sedět v letadle a pak odehrát utkání, navíc třeba s jinými úkoly, než na jaké jsem zvyklý. Ve Spartě vím přesně, co v které situaci dělat, jak se posouvat, v hlavě to naskakuje automaticky. V reprezentaci by to bylo mnohem víc o nohách než o hlavě, třeba by se ukázalo, že mi tělo neslouží tak, jak by mělo.

Teď slouží jak? Když koleno zabolí, poprosíte o pauzu?

Z devadesáti procent dám na vlastní cit. Po každém zápase mám upravený režim, místo pondělního tréninku můžu třeba šlapat na kole. Moc mi pomohl vedoucí fyzické přípravy Christian Clarup s celým lékařským týmem: upravili mi plán tak, že už ani nemusím řešit s trenérem, jestli do určitého cvičení jít nebo ne. Ale stejně mě všichni spíš brzdí.

Takže důležitý zápas kvůli zdraví neoželíte?

Zaklepu to, ale za posledního dva a půl roku jsem kvůli koleni nehrál snad jen dvakrát. Občas mě potrápila záda, sem tam něco jiného, ale většinou jsem nenastoupil proto, že se tak rozhodli trenéři, abych nechal tělo odpočinout. Sám bych nejradši hrál pořád, ale vím, že by mě to časem doběhlo.

Co všechno musí člověk dělat, aby koleno drželo?

Paradoxně skoro nic. Když se ozve, základ je nechat tomu čas. Dřív jsme to řešili injekcemi, časem se ukázalo, že to není cesta. S bolestí jsem se musel naučit pracovat. Teď už rozliším, co je normální bolest a co problém.

A co je podle vás normální bolest?

Ta, kterou lehce cítím i při chůzi. Na ni jsem zvyklý. Mám práh nastavený tak, že bezpečně rozeznám, s jakou bolestí můžu jít do zápasu a co už je moc. Naučil jsem se vnímat tělo a jeho signály.

Nejsou někdy varovné? Neděsíte se, co bude s kolenem po kariéře?

Jo i ne. Jasně, že kdybych koukal čistě na zdravotní stav, bylo by nejlepší teď skončit a dál koleno netrápit. Ale když jsem vám říkal, že už nejsem tak ambiciózní, tak v tomhle ohledu to neplatí. Fotbal miluju a pro zápasy, které nás teď čekají, jsem toho hodně obětoval.

Co třeba?

Třeba jsem od dvanácti let vstával v půl šesté, abych byl včas v Bílovci na sportovní škole a pak mohl trénovat. Tohle se mi teď vrací. A jsem rád, že si to se mnou užívá i přítelkyně, dcera nebo rodiče. Díky tomu můžu s jistotou říct, že mi fotbal víc dává než bere. Co bude za pár let? Nikdo neví. Ale když jsem se dostal z těch šílených peripetií, věřím, že i po kariéře najdu způsob, jak dál ve zdraví fungovat. A že to bude až za dlouhou dobu.